26.1.2021 Meetup na téma "IT projekty ve veřejné správě"

 

 

Pořadatel: Česko.Digital & Principal Engineering & Projektový klub

 

Jak se liší pohled na projekty ve veřejné správě z pohledu dodavatele, zadavatele a komunity Česko.Digital? To jsme si poslechli na diskuzi, kterou jsme organizovali právě s Česko.Digital a Projektovým klubem. 

 

A co vše si můžete poslechnout?

Pětiminutovky na začátek:
✔️ Martin Podveský - Vývoj IT projektů v čase a současná koncepce digitalizace ČR
✔️ Přemysl Sezemský - Příprava IT projektů z pohledu státní instituce
✔️ Eva Pavlíková - Jak můžeme společně kultivovat prostředí IT zakázek v roce 2021 & představení některých výstupů z projektu Česko.Digital "Šablony ve výběrovém řízení"
✔️ Karel Smutný a Ondřej Kavula - Agilní vývoj ve veřejné správě & Inspirace u proběhlé transformace ve Škoda Auto
✔️ Ladislav Müller - Veřejné zakázky z pohledu dodavatele a srovnání s B2B prostředím
✔️ Tomáš Kotyza - Digitalizace na krajském úřadu

Témata hlavní diskuze:
✔️ Jak vypadá reálné prostředí IT projektů? Dá se pro výběrová řízení ve státní správě uplatnit agilní přístup?
✔️ Co nás v oblasti IT projektů veřejné správy ČR čeká v nejbližších letech? Jak může digitalizaci podpořit každý z nás v závislosti na své roli?

Záznam z diskuze

 

Autor shrnutí k meetupu: @Zuzana Fialová

Vybraní členové týmu z Česko.Digital a zástupci veřejné správy se za dvě hodiny pokusili shrnout, co trápí zadavatele a dodavatele při zadávání veřejných zakázek. Celou debatu moderoval Míra Vlach. Díky jeho přípravě a profesionálnímu vedení na sebe vstupy řečníků dokonale navazují. Během diskuze můžeme identifikovat několik témat, na kterých se řečníci shodují, že komplikují vývoj kvalitních IT systémů.

Co tedy podle diskutujících, kteří zakládají své názory na svých mnohaletých zkušenostech s prací pro stát, ať už na straně zadavatele nebo dodavatele, lze přičíst nízké úrovni digitálních služeb?



Zákony píšou a komentují poslanci, kteří neznají informační systém a nejsou schopni posoudit dopad změn na jeho vývoj či údržbu.

 

1) Legislativa – tvorba, používání, provoz a rozvoj informačních systémů veřejné správy je definována legislativou. Zákony píšou a komentují mj. poslanci, kteří neznají informační systém a nejsou schopni posoudit dopad změn na jeho vývoj či údržbu. Úředníci poté musí zpracovat požadavek, se kterým nepočítali, a pro který musí studovat logiku toho, jak by to mělo fungovat. Často až po vstupu zákona v platnost. Zadavatelé pak potřebují více času na přípravu výběrového řízení, aby snížili riziko nekompatibility nové funkce se stávajícím systémem. Zvýšená administrace spojená s touto přípravou obere dodavatele o čas na vývoj požadované funkce.

2) Čas – zadavatelé dostanou nejasný úkol od politiků s neúprosnou lhůtou pro dodání softwaru, např. do dvou let. V té lhůtě musí zadavatel připravit zadávací dokumentaci, analyzovat dopad změn do původního systému a dát dodavateli čas na implementaci služeb. Kvůli administrativě spojené s přípravou veřejné zakázky není čas dodávat software v termínu.

3) Zadání a zadávací dokumentace – vychází ze zmíněné legislativy, jejíž znění ovlivňuje několik subjektů. Tvorba dokumentace probíhá pod časovým tlakem, pod vysokou administrativní zátěží a s minimálním počtem zaměstnanců. Úředníci se snaží zajistit, aby dokumentace byla kvalitní, ale vždy bude terčem útoků zaměřených buď na zadavatele, nebo jako příčina sporu mezi dodavateli.

 

Zadavatel se nemůže podobným praktikám bránit, proto vybírá dodavatele podle jediného parametru, který nelze zpochybnit, a tím je cena.

 

4) Soutěžení na cenu a konkurenční boj – je výsledkem sporů mezi dodavateli, kdy zhruba před 10 lety začali zpochybňovat téměř jakoukoli soutěž a podávali oznámení u ÚOHS. Zadavatel se nemůže proti podobným praktikám bránit, proto vybírá dodavatele podle jediného parametru, který nelze zpochybnit, a tím je cena. Což obě strany znevýhodňuje. Zadavatel nese riziko, že neobdrží zakázku v kvalitě, jakou očekává, protože dodavatel musí být ziskový s nižším rozpočtem. Soutěž pouze na cenu z hlediska dodavatele pokřivuje trh.

5) Financování – financování veřejných zakázek je zdlouhavý proces a neexistuje žádná záruka rozpočtové stability úřadu. Úřad plánuje rozpočet ve střednědobém horizontu 3–5 let, kdy svůj plán s očekávaným odhadem výdajů předloží Ministerstvu financí. Tento střednědobý výhled je spolu s návrhem státního rozpočtu předkládán vládě, která jej po schválení posílá k projednání Poslanecké sněmovně. Poslanecká sněmovna zváží, zda návrh pomůže naplnit vládní program. Poté je tento rozpočet schvalován jako součást čtení návrhu zákona o státním rozpočtu.

Svěřené finanční prostředky musí proinvestovat v daném roce. Jinak riskují, že nedostanou rozpočet, který potřebují na provoz v následujícím období.

 

Po jeho schválení provede Ministerstvo financí rozpis a přerozdělí výdaje. Úřad každoročně žádá Ministerstvo financí o peníze na úhradu výdajů souvisejících s veřejnými zakázkami. Svěřené finanční prostředky musí proinvestovat v daném roce. Jinak riskují, že nedostanou rozpočet, který potřebují na provoz v následujícím období.

 

Škrty v rozpočtu vedou k zastarávání IT, nespolehlivosti pro klienta a k bezpečnostním zranitelnostem.

 

Náklady na IT jsou často považovány za zbytečné. Pokud vláda potřebuje někde snížit výdaje, krátí je v oblasti IT a úřad nemá žádný nástroj, jak těmto škrtům zabránit. To v konečném důsledku vede k zastarávání IT, nespolehlivosti pro klienta a k bezpečnostním zranitelnostem.

Rovněž je ochuzen vzhled informačního systému, což snižuje spokojenost občanů s veřejnou správou.

Se sníženým rozpočtem je často nemožné tyto nedostatky odstranit. Nedojde k naplnění vize úřadu, vývoji nových informačních systémů ani ke změnám v těch stávajících.

Realizace projektu v tomto složitém procesu často trvá několik let, během nichž původní myšlenka zastarává a jeho realizace již není efektivní z hlediska hospodárného nakládání s majetkem státu. 

 

Kvalitní lidé nejsou motivováni zůstat ve své funkci.

 

6) Kultura prostředí veřejných zakázek – současné myšlení, motivace a kompetence lidí v úřadech je velkým tématem, který také v konečném důsledku ovlivňuje stav IT systémů ve veřejné správě. Kvalitní lidé nejsou motivováni zůstat ve své funkci. Ti, kteří zůstávají, nejsou vedením podporováni v jejich rozvoji ani v jejich úsilí o zlepšení fungování instituce.

Pokud je projekt úspěšně dodán včas a v rámci stanoveného rozpočtu, zadavatel neobdrží žádné bonusy. Účast v projektových týmech nad rámec jejich pracovních povinností také není odměněna, jak je běžné v soukromém sektoru.

Neexistuje žádná sdílená odpovědnost za úspěch projektu. Tuto odpovědnost přenáší zadavatel na dodavatele, který náležitě ocení rizika s ním spojená, což kontrakt prodražuje.

Probíhající dobrá praxe - příklady od diskutujících z meetupu

Uvedená témata nejsou úplným seznamem toho, co můžete slyšet v debatě od účastníků meetupu. Podle mého názoru jsou to však hlavní oblasti, které vyžadují pozornost. Pochopením hloubky a složitosti problému může každý z nás po zvážení svých schopností určit, jak přispěje ke kultivaci prostředí veřejných zakázek.

Během debaty uslyšíte, jak k tomu přispívají samotní účastníci.

Např. Tomáš Kotyza v Moravskoslezském kraji téměř na 100 % zautomatizoval chod svého úřadu, ve kterém už nenajdete úředníka, který by běhal po kanceláři s papírem v ruce a sbíral podpisy. To jim uvolnilo ruce pro další práci a snížilo jejich administrativní zátěž.

Podobný projekt probíhá v Praze 5.

K akceptaci vývoje však dochází například v měsíčních iteracích, takže zadavatel postupně ověřuje, zda mu dodavatel dodává to, co bylo požadováno.

 

Uslyšíte také o agilitě jako o nástroji, který vám usnadní práci. Stává se běžnou praxí, že veřejný zadavatel soutěží pevně definované zadání. K akceptaci vývoje však dochází například v měsíčních iteracích, takže zadavatel postupně ověřuje, zda mu dodavatel dodává to, co bylo požadováno. Předcházejí tak možným nepříjemným překvapením, která mohou nastat při dodávce softwaru, například po 6 měsících, kdy by se teprve zjistilo, zda vývoj požadované funkce odpovídá zadání.

Předpokladem pro agilní vývoj softwaru je, aby v úřadu existovala osoba, která bude vlastníkem projektu, zná agendu své kanceláře, zná její procesy a legislativu a vyzná se v IT. Toto je jediná funkce, kterou nelze outsourcovat. Úřad musí takovou osobu najít a vychovat.

Na Ministerstvu spravedlnosti si uvědomují potřebu vlastníka projektu. Proto vytvořili oddělení business analytiků, kteří dokážou popsat provoz a logiku svěřených informačních systémů a pomoci dodavateli porozumět vývojovým požadavkům. Umí mluvit s dodavatelem na úrovni partnera.

Debata ukázala, že je nutné změnit paradigma

Zadavatele, kteří se bojí zkoušet neověřené postupy podpořit a motivovat je, aby byli odvážní a cítili osobní odpovědnost za úspěch zakázky. 

K tomu potřebují vhodné prostředí, zejména podporu managementu.

Pomůže sdílení dobré praxe mezi úřady, navazování kontaktu s odborníky a otevřený dialog se soukromou i akademickou sférou.

Jakákoli standardizace procesů nebo dokumentů, která ušetří čas, zejména v přípravné fázi, má pro úředníky velký význam.