Dobrovolnická agentura
Když jsme začínali, vědomě či podvědomě jsme Česko.Digital stavěli do pozice dodavatele hotových řešení: „Přijdete za námi, my vám vyrobíme vaši aplikaci a oba se u toho něco naučíme.“
Tahle naše nabídka „dobrovolnické agentury“ není realistická. Jde v podstatě o vývoj stylem fixed time, fixed price, který není příliš realistický ani v komerční sféře – nevyhnutelně dochází k odsouvání termínů a navyšování rozpočtu, které se řeší komplikovanými rituály managementu a ždímáním vývojářského týmu. My nikoho ždímat nechceme a především ani nemůžeme (což je dobře).
Hlavně nezávazně
Přesto se o to momentálně do jisté míry snažíme. U projektů, kde jsme explicitně či implicitně slíbili dodání hotového produktu, se snažíme postavit stabilní vývojářský tým a ten následně tlačit k dodání v předem určený termín. Když se tohle nedaří (což je ve světě softwaru běžné), roste nervozita, tlak na dodání produktu a následně též tlak na stabilnější zapojení dobrovolníků. To je špatně – protože pokud něco charakterizuje práci a motivaci dobrovolníka, je to právě absence větších explicitních závazků. Těch máme všichni dost v práci a životě.
S tímto souvisí i téma procesů. Je zcela pochopitelné a správné, že Česko.Digital zavádí do své práce procesy. Pomáhají nám zvládat provoz organizace a dodávat výsledky. Z pohledu dobrovolníka jsou ale procesy bariéra v zapojování – vesměs mu překáží v tom, co k nám přišel dělat. Naše motivace jsou tu přesně opačné: zatímco my chceme provoz organizace co nejvíc standardizovat, abychom si ušetřili starosti a mohli lépe škálovat, dobrovolník chce minimalizovat omáčku kolem a jít rovnou na věc.
Funkčním řešením tohoto střetu je zavádět procesy postupně, vždy ve chvíli, kdy má dobrovolník na příslušnou procesní zátěž dostatek motivace. Je to jako s nákupním košíkem v e-shopu: Nenuťme zákazníka vyplňovat adresu, dokud si nic nedal do košíku. Jakmile má zboží v košíku a chce jej zaplatit, adresu rád vyplní.
Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají
Dokud budeme partnerům slibovat dodání hotového produktu v pevném čase, problému se nezbavíme. Na trhu se tento problém často řeší přes sunk cost fallacy: „Klientovi můžeme na začátku slíbit cokoliv a jakmile do systému investuje první miliony nebo měsíce práce, už je pro něj jednodušší přistoupit na odsouvání termínů a rostoucí rozpočet, než to všechno hodit do koše a začít znova.“ (Alternativu poskytuje taktika bait & switch, kdy zákazníkovi dodám něco jiného, než jsem slíbil.)
Můžeme to dělat taky tak – ale férovější řešení je přiznat si předem, že nevíme, kdy bude systém hotový. Tohle je jeden ze základních principů agilního řízení: „Neznáme přesné zadání systému a nevíme, kdy bude hotový. Buď si můžeme navzájem lhát a hrát komplikované hry, anebo se s tím smířit, snažit se co nejrychleji dodat něco hodnotného a na základě zpětné vazby z praxe to co nejrychleji zlepšovat, dokud nám nedojde čas nebo peníze.“
Zdůrazňuji, že toto je takříkajíc „fyzikální realita“ softwarového vývoje – jde pouze o to, jestli s partnery chceme mluvit na rovinu, anebo před nimi udržovat komplikované iluze. Férová nabídka Česko.Digital by tedy mohla znít takto:
Vašemu projektu zařídíme velkou viditelnost.
Pokud o něj bude zájem, přetavíme tento zájem do reálného pokroku.
Úkolem agilního řízení pak je, aby tento pokrok co nejrychleji přinášel hodnotu.
Odpověď na otázku z titulku pak zní, že Česko.Digital „dodává pokrok“, přesněji řečeno „mění zájem na pokrok“ (protože pokud projekt nezaujme dobrovolnickou komunitu, nic s tím neuděláme).